Certifikát Java SE

scjpCert

Nějak to není ono pobíhat v IT prostoru pouze s maturitním vysvědčením. Často slýchám, že TO není pouze ve vzdělání. Ano, vím o tom své, ale mezi mými akademicky titulovanými kolegy mi přijde nepatřičné se k tomuto tématu vyjadřovat.

Konečně jsem tedy sebral odvahu a přihlásil se k certifikaci. Začal jsem se zvolna připravovat. Zavrhl jsem cestu memorování testových otázek a raději jsem si pořídil příručku .

Zpočátku mne značně odrazovaly otázky, které se nechtěly nechat odbýt: K čemu mi tohle je? Eclipsa mi to podtrhne, když to nepude přeložit. A podobně. Až jsem se divil, že jsem to překous. Nakonec musím uznat, že jsem se dozvěděl spoustu užitečných věcí. Ano, spoustu zbytečností také. Jakkoli se za žádného java nedouka nepovažuji, odhalil jsem dokonce dvě celkem základní věci, které jsem si do té doby vykládal docela blbě. A jsou to věci natolik zásadní, že ani nehodlám přiznat, které to byly.

Takže studium jsem přivedl k hektickému závěru, jak se mi v podobných případech stává. Nedělní finiš se protáhl do tří do rána. Asi proto, že mi na ten den zbyla celá půlka té skvělé knihy. V podnělí jsem vyrazil ku Praze.

A z Prahy jsem se vrátil jako vítěz. 95%. Jenom tří otázky mi ujely. 1Z0-851 Java Standard Edition 6 Programmer Certified Professional Exam, dříve známý pod zkratkou SCJP, je za mnou.

Pesto z grilovaného lilku

Poslední dobou mě baví fušovat do italské kuchyně. Nutí krotit tendenci vrazit do hrnce trochu z každé té skleničky, co mám v kredenci. Naučila mě, že fakt dobrý jídlo se dá pořídit z ingrediencí, na jejichž výčet stačí prsty na jedné ruce člověka bez vlasní cirkulárky.

Tak třeba bazalkové pesto. Bazalka, pinie, sýr, olej. Pesto ze sušených rajčat. V pátek mě popadla chuť na experiment, vymyslel jsem si tedy lilkové pesto. Vzhledem k úspěchu, se kterým se setkalo, rozhodl jsem se učinit sem záznam pro budoucí generace.

Recept píšu prvně a mám pocit, že bude dobré začít ingrediencemi. Dopředu upozorňuji, že mám trochu problém uvádět množství přesněji než výrazem tak akorát. Tak ten seznam: jeden lilek, olivový olej, špetka tymiánu, oregána a černého pepře a tvrdý sýr (Já jsem použil Gran Moravia. Ani se nepokoušejte dát do toho ten úpadek českého mlékárenství bez chuti a zápachu s názvem Eidam cihla.)

Lilek nakrájíme frontálně na kolečka necelý centimetr vysoká, potřeme olivovým olejem smíchaným s v hmoždíři rozšmelcovanou majoránkou, tymiánem a pepřem a vrazíme na gril. Grilujeme do puchýřů, na 275 stupňů pěkně zblízka tomu stačilo z každé strany něco přes deset minut. No, v každém případě, jakmile se vám do bytu probojuje první hasič, je jasné, že to už bylo moc. Grilovaný lilek necháme vychladnout.

Poté, co dáme vařit slanou vodu na špagety (z těch, co se dají běžně koupit  Garofalo nebo v nejhorším Agnesi, žádný ksindl za patnáct korun), nastrouháme na jemno tak pět deka sýra (já ho zpráškovávám v mixeru, proto přišel tento krok na řadu takhle brzy) a jmeme se mixovat grilovaný lilek. Vznikajícímu kentusu zpočátku musíme trochu pomáhat od stěn mixeru a postupně přidáváme olej. Jakmile dosáhneme požadované blemcavosti, vrazíme tam většinu sýra a necháme promísit. Uvaříme špagety, slijeme, vrátíme do hrnce a ihned vmícháme obsah mixeru. Ideální je kombinace silikonové stěrky v jedné ruce a vidličky v druhé. Přiklopit pokličkou a protřepat se mi moc neosvědčilo. Obsah rozhodíme na dva talíře, poprášíme zbytkem sýra a jdeme to sežrat. A s Jaroslavem Haškem řečeno, když vám někdo řekne, abyste tam dali bazalku, tak mu dejte přes držku.

Stěhování

V sobotu jsme se s Kačenkou přestěhovali z Hradce Králové do Mladé Boleslavi. Týden před akcí jsme se rozhlíželi po stěhovací firmě. Zpočátku se zdálo, že se to může trochu prodražit. Nabídky oslovených firem šplhaly ke dvaceti tisícům. Lidé na druhém konci drátu předstírali zděšení ze tří pater bez výtahu tam i tady, aplikovali víkednové přirážky a přičítali další a další stěhováky a auta na jejich dopravu. Nakonec jsme se přes síť známých a kolegů dostali k firmě pana Drtílka z Hradce Králové, který odhadl cenu hluboko pod nabídkami, které jsme do té doby měli. Někde kolem sedmi tisíc za kompletní přestěhování bytu 2+1 ze třetího patra v Hradci Králové do třetího patra v Mladé Boleslavi. Víkendovou přirážku neznal. Dohodli jsme se na jednom náklaďáku s třímužnou posádkou. Pánové dorazili ve smluvenou dobu. Spolupráce byla excelentní. Platili jsme tři hodiny práce tří lidí, kilometry tam a zpátky a výkon řidiče. Ani náznak nelibosti nad trochu stísněným točitým schodištěm v cíli nebo mírně dobrodružnějším parkováním na konci trasy zaviněným současným stavem rozkopanosti boleslavského Staroměstského náměstí.

A když už jsem tento článek pojal jako sdílení dobré zkušenosti. připojím ještě jednu. V těsném sousedství našeho nového bydliště se nalézá restaurace s určitě lejlepší kuchyní v širokém okolí. Zlatá kovadlina. Její menu je sestaveno ve spolupráci s Pražským kulinářským institutem, takže na něm k mé nemalé radosti nejsou k nalezení obvyklé pecky českého veřejného stravování. Z tamních stálic jsem si oblíbil například tu s názvem Plněná vepřová panenka s parmskou šunkou, sýrem a ořechy, rozhodně bych se nebál doporučit jejich steaky ani ryby. Z káv, které jsou na výběr je jednoznačně nejlepší Keňa.

Virtuál u OOOG

Zařídil jsem si virtuální server u ooog. Dlouhodobě jsem se zabýval myšlenkou, že by nemuselo být špatné mít k dispozici kus serveru pro ukládání dat. Existují mraky služeb, které tohle umožňují, ale mé požadavky byly trochu jinde. Chtěl jsem verzovací systém a servlet konteiner pro vlastní pidiaplikace typu sdíleného plánovače událostí či nástroje na opakování angličtiny. A kupu dalších. Verzovací systém se dá pořídit. Je tu sourceforge a další. Jenomže ty nejsou moje.

Tak jsem se v neděli rozhod, že to konečně prokopnu, a vyhlíd jsem si OOOG. Napsal jsem jim, že bych si dal virtuál a že bych k nim rovnou přeregistroval doménu, pro kterou bych si hned představoval DNS záznamek. Odpověď přišla do půl hodiny, současně s mailem od CZ.NIC s heslem k převodu domény. Všechno bylo vyřízeno během pár hodin. V podvečer už jsem nastavoval CVS.

Aplikace pro generování cvičebních textů

Moje Kačenka pracuje v Tyfloservisu. Mimo jiné tam učí lidi Braillovo písmo. Jednak číst a pak také psát, na takzvaném Pichtově stroji. Metodika výuky je podobná jako výuka psaní všemi deseti na běžné klávesnici. Postupně se učíte další a další znaky. Problém je v tom, že znaky přibývají v jiném pořadí, než je tomu na klávesnici qwertz (dfjk, atd), takže se nedají použít stejné cvičné texty. Tak jsem za nedělní dopoledne vytvořil malou desktopovou aplikaci, která umí vyhledat v interním slovníku slova složená z požadovaných písmen. Nic světoborného, ale dělá právě to, co má.

Ke stažení a volnému použití je zde: brail.jar. Zdrojové kódy pak zde: brai.zip a na GitHub.

Aplikace je napsaná v Javě, k běhu tedy vyžaduje JRE ve verzi 6.

Další drobný rozvoj aplikace dopředu nevylučuji, v případě odhalení chyb prosím o jejich nahlášení.

Espresátor Tescoma Paloma

Před nějakým časem jsem si pořídil strojek na výrobu espressa Tescoma Paloma. Byl to akt čistého zoufalství pramenícího ze skutečnosti, že během pracovního týdne uvidím první preso až k večeru v některé z boleslavských kaváren. Byl jsem si vědom toho, že preso z těchto strojků (je to ten třípatrový typ, který přijde po nakrmení spodních pater vodou a kávou na vařič, a po několikaminutovém chchlání a frkání vznikne v horním patře hotové preso) nestojí za moc. A vskutku. Ač jsem používal kávu v přibližné cenové relaci gram za korunu, odpornost a hnusnost kafe byly takřka hmatatelné. Nepříjemný kovový dozvuk a ne právě jemná kyselinka. Za dva měsíce jsem se s tím naučil žít. Lepší tohle, než nějaký rozpustný blevajs.

Včera jsem tuto zkušenost nadnesl na večeři s mými drahými rodiči a obdržel jsem informaci, že národ apeninský lije do podobných strojků vodu nikoli studenou, nýbrž horkou. Nevydržel jsem nevyzkoušet v praxi. A vida, ono to funguje. Za logicky kratší dobu než obvykle nachrchlal můj přístroj skutečně kvalitní preso. Dík za tip, tati.

Sněhuláci

Včera večer v televizi v přímým přenosu
mlátili se sněhuláci pěstí do nosu.

Odvezli je do špitálu, oba na hadry,
teď jim dávaj chirurgové mrkve do sádry.