Stomílový běh. Když se to má vyhrát.

Loni jsem dokončil svůj první stomílový běh a zdejší report z něho uzavřel příslibem, že se tam vrátím. Už jsem raději nepřisliboval veřejně, že se tam vrátím a vyhraju, ale interně jsem k tomu tak, dnes už můžu přiznat, přistupoval docela bez ostychu. Ono už loni se to mělo tak, že na startovní listině nebyl běžec, který by mě výkonnostně převyšoval tak, že bych se s ním nemohl měřit, takže jsem si tak trochu dělal hubu na úspěch. Jen jsem o tom naštěstí tolik nežvanil. Letos se přihlásili dva loňští medailisté a druhý finalista závodu na sto kilometrů. Takže jsem si tu hubu na úspěch začal dělat zas a navíc jsem o tom žvanil, kudy jsem chodil.

A taky jsem pro to začal něco dělat. Běžel jsem jen MČR v běhu na sto km v Plzni na konci března a pak dvojboj Vysocký půlmaraton & Night Run HK. Všechny ostatní závody jsem odignoroval (nebo si zapomněl zabalit boty, čímž se mi podařilo nakonec vynechat i ultramaraton na Kuksu, kam jsem se přeci jen rozjel). V červnu jsem nalítal 460 kilometrů, převážně v pomalejších tempech. Běhal jsem často i dvakrát denně, abych se naučil zvládat nedostatečnou regeneraci, vyrážel v poledních hicech, jeden víkend jsem dokonce zabrousil do kraje kolem Potštejna, Litic, Vamberku a Kostelce a dva dny po sobě jsem se vydal na třicetikilometrové běhy přírodou. Ověřil jsem tam, že můžu v kopcích dvacet kilometrů potit krev a závěrečných deset doběhnout v relativně rychlém tempu pod pět minut za kilometr.

Hrozně mi pomáhala Míša, která se mnou jezdila na kole, někdy i něco odběhla a často mi i připomínala, že jsem běhat jít zapomněl. A to souvisí s druhou částí příprav. V minulém ročníku jsem trávil na občerstvovačkách spoustu času doplňováním hydravaku. Letos jsem se domluvil s Míšou, že mě bude doprovázet autem a na každé občerstvovačce mi vymění vyčerpaný batoh za občerstvený. Uvědomoval jsem, jak hodně od ní chci, a těžko jsem se s tím vypořádával. Pro jistotu jsem ještě vznesl u pořadatelů dotaz, jaká úroveň podpory je povolena, a dostalo se mi odpovědi, že předávat si občerstvení a výbavu můžu kdekoli na trati. Pořídil jsem tedy mapy, vytvořil seznam GPS souřadnic občerstvovaček, natrénovali jsme plnění batohů.

U Tomáše Breta v Run4Fun jsem si nechal poradit boty. Hoky se mi loni neosvědčily. Odešel jsem se Salming enRoute a ponožkami Inov8. Tamtéž jsem si pořídil i bílou kšiltovku Inov8 se zespoda černým kšiltem, což je úžasný nápad, a kompresní elasťáky Cep, protože moje CompresSport se mi při mé aktuální okolopasné tukovitosti rolují v pase, což mi jednak vadí a druhak nesluší. Když už jsem u těch hadříků, nahoru jsem zvolil kompresní triko od CompresSportu a dolu přihodil kompresní návleky na lýtka téže značky. Udělal jsem velký nákup v Nutrendu. A mohlo se jet.

Do Lomnice jsme dorazili po páté, ještě v autě jsme namíchali osm jedenapůllitrových petek ionťáku (hypotonická koncentrace Nutrend Isodrinx), zabrali místnost nazvanou Školní klub a připravili batohy na první dvě etapy. S Míšou jsme se domluvili, že mi pokaždé doplní do batohu hladinku jeden a půl litru ionťáku (když začne horko, tak dva), jednu tyčinku – měl jsem s sebou Bombus, Lifebar a Flapjack, jeden gel (různé pachutě Nutrend Enduro Snack a z nouze pak ještě nějaké narychlo dokoupené PowerBar – došlo na jeden a dost mi nejel) a asi čtyři tabletky Nutrend Carbonex. Dále že mi tam bude kontrolovat přítomnost plné ampulky Nutrend Magneslife. V pohotovosti byl na vyžádání k dispozici Nutrend Turbo Snack a Nutrend Gutar. Oba pro případ nouze na konci závodu, bál jsem se prudkého odeznění účinků. Vyzvedl jsem si číslo, GPS krabičku a tašku s prezenty. Opatrně jsem se zeptal Dana Orálka, který nebyl na startovní listině, kterou trať běží. Odtušil, že jen krátkou, čímž mi udělal radost. Pak jsme se nadlábli salátu z rajčat, okurky a rukoly (ta se nám po cestě v autě pěkně tepelně upravila, tak jsme snědli jen ty pěkné kousky a ty ošklivé pochovali), a šli si lehnout. Protože jsem celkem poctivě hydratoval, celkem poctivě jsem pak lítal k mušli, ale něco jsem uspal. Vstávali jsme v jednu. Namazal jsem si nohy vazelínou, jak jsem to odkoukal od zkušenějších (jo, měl jsem to už vyzkoušené z tréninku), nasoukal jsem se do svršků, bot a batohu a líně se odšoural ke vchodu školy, odkud se ve dvě v noci startovalo. Míša mi popřála hodně štěstí, já si zopakoval lovení GPS na hodinkách na poslední chvíli, a už se běželo. Pustil jsem si do uší Judas Priest (iPod mini a sluchátka Plantronics Backbeat Fit - s těmi mám dobrou zkušenost, akorát v extrémním horku mi zatéká do levého ucha pot), rozsvítil čelovku a pustil se na trať. Držel jsem se vepředu, seběh k řece jsem dokonce absolvoval v čele, páč jsem nejtěžší. No, pak jsem se raději zase zařadil a pelášil dál. Běželi jsme kolem pěti minut na kilometr, Dan Orálek většinou v čele, pak se trochu trhnul. Před Brumovem už jsem běžel jen s jedním dalším běžcem, kterého jsem neznal, nevěděl jsem tedy, že je to Zbyněk Tkadlčík a běží také jenom krátkou. Vyrobil jsem s ním dvojici a vypálil vzhůru. A nahoře jsem mu utekl. Letos se mi podařilo nesejít z cesty tam, kde posledně, takže jsem do Lhoty u Lysic klesal na první pokus, když tu jsem si uvědomil, že za mnou klesá někdo pěkně rychlej. K mému překvapení to byl Dan, který neodolal a to kolečko k Bedřichovu si dal. Předběh mě a utekl mi. S Míšou jsme měli sraz u benzínky kousek před občerstvovačkou v Lysicích. Chvíli jsme si ostražitě čelovkami svítili navzájem do obličejů, ale nakonec jsme se nějak dohodli, že to jsme my. Kolem nás prosvištěl Zbyněk. Vyměnili jsme si s Míšou batohy a já – navzdory plánu stále ještě s čelovkou, přiběhl jsem o dost dříve, než jsem odhadoval, odsvištěl za Zbyňkem. Občerstvovačku na km 21,5 jsem proběhl v čase 1:52, zařadil se tak kousek za Dana a naopak kousek před Zbyňka a mířil k Chlumu. Nový asfalt, autostráda, okraj kukuřičného pole, od loňska vymýcený les. Bezchybné značení pomocí reflexních pásků na větvích. Bloudili jsme tam jen trochu. Výběh na Oboru a prudký seběh rozbitou cestou do Doubravice. Šraňky – tam co loni, výběh ospalou obcí, stále výběh, pořád po silnici, pořád do kopce, až do Petrovic. Tam je další občerstvovačka a Míša. 37,5 km, 3:13. Vyměňuji šátek a čelovku za kšiltovku. Míša mi hlásí, že málo piju a že Dan je pět minut přede mnou, což znamená, že do toho zbytečně moc řežu. A posílá mě dál. Petrovicemi kousek do kopce, pak do lesa, z kopce do Vavřince a Suchdola. Zase jsem sklepal Zbyňka, který mne dostihl v Petrovicích. Seběh lesem ze Suchdola pustým Žlebem. Prudký výběh na druhé straně. Už abych tu běžel zpátky. Jsem pár stovek metrů od Machochy. Krásný ale náročný úsek pod Vilémovicemi. Výběh do Vilémovic, Krasova. Pak ta blbá polňačka do Jedovnice. Zarostlá vychozená pěšinka, asitak kilometr dlouhá. Až teprve skoro na jejím konci potkávám Dana, který je už na zpáteční cestě. Přeju mu hodně štěstí. Na začátku Jedovnice mě čeká Míša. Při předávání batohů kolem prolétne soupeř v oranžovém. Kdo to je? Jdu za ním, předbíhám ho na občerstvovačce. 49,5 km, 4:25. Probíhám Jedovnici, obíhám rybník. Vidím ho za sebou. A jéje, takže neběží stovku, je to soupeř. Upaluji k Račicím v tempu kolem pěti minut na kilometr, abych se mu trhnul. Ohlížím se. Není tam. Ohlížím se, není tam. Račice. Obec v kopci. A ještě lepší kopec je pak na jejím konci. Ale nejdřív občerstvovačka. 65km, 5:54. Ten kluk přibíhá chvíli po mně. Tak to jsem asi v hajzlu. Je mladší, lehčí, zdá se čerstvej, … libovej. Zkusím spoléhat na to, že je tu snad poprvé a následující úsek ho dobije stejně jako loni mě. Přebírám občerstvení a vrhám se do posledního úseku před otočkou. Z kusu trati, ze kterého jsem měl strach kvůli dlouhému a nepříjemnému seběhu – a v protějším směru výběhu – před Lulčí.. Prudký kopec obcí – jdu, otočka, ke klášteru, pak doprava. Kopec, ale dá se běžet. Do lesa. Kličkovaná. Tady mě loni docvak Standa Sotolář. Vím, že to za chvíli bude zase z kopce, tak běžím. A dávám si pozor na šipky. Seběh lesem, tady je trochu vidět za sebe – není tam. Technická část přes paseku, krátký úsek po silnici a hned na lesní cestu. Do kopce. Pak asfaltka. A teď to přijde. Čtyři a půl kilometru asfalt, klesání 230 metrů. Snažím se šetřit stehna, tohle by mě mohlo snadno zničit. Dole se připravuje běžecký závod. Zdraví mě a povzbuzují, to je od nich moc hezké. Běžím nahoru do Lulče. Kousek před zahrádkou, kde je občerstvovačka a otočka, vidím naše auto. Doběhnu na zahrádku. 80.5km, 7:25. Házím do sebe kolu a vidím Míšu sprintovat po chodníku za mnou. "Tys mi utek!" Vilma Podmelová mi hlásí, že ten za mnou je Martin Šourek. O tom vím, že tu loni skončil druhý za Danem na stovce. Půl hodiny za námi je prý Ondřej Strnad, loňský vítěz stomílovky. Půl hodiny nic není. Otáčím to zpátky. Martina potkávám ke konci Lulče. Zdravíme se. Doufám, že ho uvidím až v cíli. Tak, teď ten asfalt nahoru. Ble. Vilma mi poradila ho vyjít. Běžím, dokud můžu, pak jdu. Jak zase můžu, běžím. Kdo má vyhrát, nechodí, opakuju si. A kupodivu si to žeru. Snažím se nemyslet na to, jak nemůžu, a myslet na to, jak můžu. Jde to. Konečně nahoře. V kopci jsem potkal Ondru Strnada. Hodně daleko za mnou. Tak znovu do lesa. Hlavně se neztratit. Šlo to kupodivu dobře. Prudký seběh do Račic. 97km,  9:04. Rozběh už celkem bolí. V Rakovském údolí už trochu chodím. Je to hrozně dlouhé. Koukám na mobilu do mapy, zkouším najít soupeře na follow.me.cz. Není tu signál. Mám hroznou žízeň. Cítím, jak se mi začíná třít ponožka pod chodidlem. Píšu Míše, že budu potřebovat vazelinu a ponožky. Do té Jedovnice je to strašně daleko, koukám do mapy. Konečně rybník. Konečně nějaké orientační body. Kolem rybníka. Kolem hřiště. Ještě přes náměstí a vyjít schody ke kostelu. Občerstvovačka. 109,5km, 10:56. Tak to jsem nabral dost času. Hlásí mi tam, že nevidí mou GPS. A ani Martinovu. To jsem rád. Leju do sebe vodu jak k ránu po maturitním plese. Na konci vesnice čeká Míša. Pomáhá mi se zout, namazat nohy, obout, vstát a běžet dál. Teď to bude kus z kopce. A pak do kopce. Po cestě se s Míšou potkávám ještě jednou. Přebíhám silnici trochu bezohledně před nějakým autem – a ona to ona. Ale neprotahujeme to. Tak. Vydrápu se z údolí na Macošskou plošinu, nějak těch pár kilometrů lesem proběhnu, pak ten sešup dolů do Pustého Žlebu. Jdu opatrně, nechci si něco udělat. U turistického rozcestníku sedí pán se slečnou a svačí. Popřeju jim dobrou chuť, aby si nemysleli. Výběh do Suchdola. Hnusná lesní cesta plná kamení. Běžím, dokud to jde, a pak zase hned, jak to jde. Začíná pršet. Vavřinec. Chčije. Celkem fest. Trochu se ztratím a hledám na mapě správnou cestu. V tom slejváku to jde blbě. Obrazovka telefonu nechápe, co je můj prst a co kapky deště. Jo, kousek zpátky, pak po silnici a doleva. Doufám, že mě tu Martin nestihl předběhnout. Snad ne. Baterka na sedmnácti procentech. Objednávám u Míši power banku. Loužema se blížím k Petrovicím. 123,5km, 12:50. Na občerstvovačce dostávám informaci, že Martin je třičtvrtě hodiny za mnou a dotahuje ho Ondra. Beru to s rezervou, slyšel jsem o té GPS a navíc mám pocit, že je Martin do kopce rychlejší než já a tady měl příležitost toho využít. Nemůžu to vypouštět. Jdu. Tak, zase to bude pěkně z kopce. Až do Doubravice. A teď ten krvák nahoru do Obory. To musím vyjít. Nečekám, že by tu ještě někdo za mnou chtěl běhat. Jak to jde, zase běžím. Mezi Chlumy, zas do toho lesa. Kukuřicí. Dlouho mi trvá, než najdu mezeru mezi auty přes silnici, kterou mám v cestě. Pak dlouhá asfaltka k Lysicím. Ozývá se vuvuzela. Jako loni. Před poslední zatáčkou nastavuji důstojný fotogenický výraz a pádím k občerstvovačce. 139,5 km, 14:22. Prý jsem tam dřív, než mě čekali, takže se mi asi zase podařilo zrychlit. Šestnáct kilometrů za hodinu třicet tři. Hm. Nevím. A i tady na mě čeká Míša. Tohle je poslední občersvovačka. Z Lysic je to přibližně deset kilometrů do kopce, který jsme loni se Slavou Ružkem šli pěšky a navíc za tmy, takže vlastně nevím, co mě čeká. Jen si pamatuju z rána, vlastně z noci, že jsem tam běžel v tempu 4:20 i míň. To mě dost děsí, ale dělám drsňáka. Starám se, kde je ten Martin. Uklidňují mě, že daleko. Domlouvám se s Míšou, že na mě počká v Brumově a doprovodí mě do Lomnice. Vyrážím do posledního půlmaratonu. Ten kopec je dlouhý jako kráva. Začíná v Lysicích na náměstí a až na dva úseky je to pořád stoupání až nad Bedřichov. Asitak 450 metrů stoupání na asitak deseti kilometrech. Často se zastavuji a hledím do kraje za sebou. Házím do sebe Turbo Snack. Mám pocit, že zabírá. Konečně překonávám nejvyšší místo a blížím se k seběhu do Brumova. Ten je tam jen proto, abych si dorazil kvadricepsy. Dole mě vítá Míša. Prý se tam stavila na mši, aby to posichrovala. Domluvím se s ní, že počká čtvrt hodiny, jestli není někdo za mnou. Prostě standardní kontrola brázdy. Běží kus se mnou. Na mě trochu rychle. Užívá si to. Pak se vrátí na pozorovatelnu. Snažím se jít kolem pěti minut na kilometr. Už se mi nechce. Zastavuji. Koukám do mapy, jak je to sakra daleko. Běžím dál, Míša u mě zpomaluje, že za mnou nikdo není. Všichni mi prý fandí. Přískoky mě doprovází pár kilometrů, pak se rozloučí a jede zburcovat diváky v cíli. Mám to tak tři kilometry. Zabývám se myšlenkou pokusit se to dát pod sedmnáct hodin, dalo by se… Ale rezignuji. Odbočka na Rašov, Lomnice. Most. Kopec na náměstí. Jdu ho samozřejmě pěšky. Na jeho konci na mě čeká Míša. Běží se mnou do cíle. Mám toho fakt dost. Zatáčka ke škole, do dvora. Zvedám ruce a probíhám cílem. Vyhrál jsem to, do prdele.

Objímám se s Míšou. Brečíme. Děkuju jí. Jsem jí hrozně vděčnej. Jezdila se mnou od dvou ráno do sedmi večer. Byla všude, kde jsem ji potřeboval. Bez ní bych to nedokázal a nezvlád. Byla pro mě morální vzpruha – nemoh jsem to odfláknout, když tomu tolik obětovala i ona. Doufám, že jí to budu moct dlouho vracet.

A děkuju i všem, kdo mi drželi palce. Ještě jim to musím říct osobně.

Odkazy

Stránky závodu: http://tmmtr.ultracau.cz/index.php/cz/

Reportáž tamtéž: http://tmmtr.ultracau.cz/index.php/cz/clanky/46-reportaz-ze-17-rocniku-transmoravskeho-masochistickeho-terenniho-behu

Výsledky: http://ultracau.ron.cz/racelog.php?menuid=event&record=137&action=results

Endomondo: https://www.endomondo.com/users/1099517999925/workouts/963332871

Garmin: https://connect.garmin.com/modern/activity/1856320847

Fotky Dana Orálka na Rajčeti: http://dao.rajce.idnes.cz/TMMTR_2017/

 

1 komentář

  1. You’re simply the BEST. But we already knew that. No need for you to nearly kill yourself in order to prove it. I love you & am incredibly proud of you – not just for this, but for everything you are. xx

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *