Stomílový běh. Když už jde jen o čest.

Minulý rok na podzim jsem absolvoval svůj první ultramaratonský závod, běh na 100 kilometrů v Plzni. Psal jsem o tom tady. Na letošní sezónu jsem si jich naplánoval a také absolvoval víc. Mistrovství ČR v běhu na sto kilometrů v Plzni, Brdskou stezku (50km),  Borák (84km) a Silva nortica run (103km). Do toho jsem vložil tři maratony, v Unhošti, kde jsem si zlepšil osobní rekord, pak krosový Zkus maraton Kuks, kde se mi podařilo vyhrát svou kategorii, a Pražský maraton. Kromě toho ještě Vysocký krosový půlmaraton s hradeckou noční skorodesítkou Night run v jednom dni a hradecký Runtour, desetikilometrový závod, kde jsem dělal doprovod slabozraké běžkyni Tereze.
Největší výzva na mne však z kalendáře mávala 16. července 2016. TMMTR. TransMoravský Masochistický Terénní běh. 100 mil, přes 3000 metrů převýšení. Start v Lomnici, otočka v Nemojanech, cíl v Lomnici. Start ve dvě ráno. Hahaha.

V první půlce sezóny jsem cítil, že mi chybí objem. Tak jsem se to pokusil v červnu dohnat. Běhal jsem pomalá tempa, za měsíc jsem naběhal přes čtyřista kilometrů. Není to zázrak, ale víc by mi asi spíš ublížilo, musel jsem trochu přihlížet k tomu, kolik běhám normálně.
Po zkušenostech z Boráku a Silvy, kde jsem se trochu pral s dehydratací a asi i hyponatremií, jsem se rozhod, že si tentokrát připravím vlastní tekutiny, které budu do hydravaku ve svém bežeckém batohu Inov8 doplňovat na občerstvovacích stanicích, kam si pošlu i vlastní občerstvení, tentokrát pro mě neobvykle ve formě gelů a energetických tablet a jako obvykle ve formě raw tyčinek. Občerstvovaček bylo pět, z toho čtyřmi jsem měl proběhnout dvakrát. Vzhledem k tomu, kolik bych měl vypít, tedy decku za deset minut, mi to vycházelo zhruba na dvoulitrovou láhev na každou z dvakrát probíhaných stanic a jedenapůllitrovou na stanici na otočce. V závodě mi pak tento počet perfektně vyšel. Na každé stanici jsem při poslední zastávce vyprázdnil láhev do hydravaku, někde jsem zbytek nalil do sebe, jinde mi trochu chybělo a dolil jsem se Coca Colou. Protože se těžko odhaduje aktuální zbývající objem tekutin v hydravaku, nesl jsem ještě naplněnou rezervní dvou a čtvrt deckovou plastovou lahvičku od Cappy Junior, kterou normálně nosím při závodech v ruce – je to ten největší objem, který mně nesený v ruce subjektivně necloumá při běhu tělem. Pro hydrataci jsem zvolil hypotonickou koncentraci šumáku ISO DRINX od Nutrendu. Přibalil jsem i čtyři ampulky MagnesLife proti křečím, přestože na ně ani netrpím.
Mé zásoby před odjezdem vypadaly takto:

Zásoby na TMMTR
Nákup potravinových doplňků pro TMMTR

Pro zajímavost, zpátky jsem přivezl toto:

Přebytky po TMMTR
Tohle jsem přivezl z TMMTR zpátky.

Rozdíl mezi oběma obrázky není čistý příjem, na občerstvovačkách jsem navíc spásl nějaké banány, rozinky, čokoládu, rohlík a energetické tablety, které tam byly k dispozici.
V pátek odpoledne jsem vyrazil na jižní Moravu. Prezentace měla začínat v lomnické škole ve tři hodiny. Cestou jsem se propletl zácpou okolo Litomyšle, která mi trochu nabořila plány. Do Lomnice jsem dorazil kolem půl páté. Shledal jsem, že prezentace probíhá v časových oknech a nejbližší bude v šest. To už jsem chtěl původně spát, protože vstávat jsem měl naplánováno v jednu po půlnoci. Ubytoval jsem se tedy v jedné ze tříd ve druhém patře školy. Každý měl k dispozici nafouknutou matraci a natahovací prostěradlo. Luxus. Za chvíli se ke mně připojil Slavomír Ružek, Slovák půl roku starší ale o v ultra bězích deset let zkušenější. Během závodu jsem se s ním měl poznat daleko blíž, ale to jsem ještě nemohl vědět.
Do připravených a pečlivě popsaných tašek jsem si rozdělil občerstvení k odeslání na jednotlivé stanice. V každé byla láhev s ionťákem a nějaké energetické posilováky:
Občerstvení k odeslání na OS
V šest jsem tedy absolvoval prezentaci a o půl osmé večeři: vřetena se sýrem, kečup jsem odmítl. Udělal jsem ještě pár vtipů v jídelně, vyfasoval proti občance GPS lokátor systému Follow.me a šel si lehnout. Z mé třídy sice zmizel Sláva ale zato se tam objevilo asitak sedm jiných závodníků, z toho dva s dívčím doprovodem. Bál jsem se, abych je ze třídy nevychrápal na chodbu, takže jsem se snažil spát lehce a ohleduplně. V jednu zapípal budík mně a současně ještě někomu jinému. Po tmě jsem se odšoural do koupelny, kde jsem provedl dvojici standardních rituálů, jeden s kartáčkem a jeden s hajzlpapírem. Na chodbě jsem se oblékl. Slipy Sensor, trenky a tílko La Sportiva, triko s douhým rukávem Adidas z Pražského maratonu 2016, které jsem plánoval odložit na občersvovačce, k čemuž pak nedošlo, šátek Moira, potítko a lýtkové kompresní návleky Compressport, boty Hoka One One Stinson Lite a pak jsem udělal chybu. Zvolil jsem ponožky Compressport Trail, přestože jsem je v Hokách, v nichž jsem navíc dosud neběžel nic delšího než třicet kilometrů, neměl vyzkoušené, dosud jsem v nich nosil výhradně ponožky Compressport Run, které jsou trochu slabší a mají malinko jinou distribuci plastických teček pro absorpci nárazů. Později se mi to mělo těžce nevyplatit. Na pásek Compressport jsem si navlékl číslo 180, natáhl batoh, ve kterém jsem měl už od večera připravené necelé dva litry ionťáku pro úsek k první občerstvovačce a v jeho kapsách nějaké občerstvení, pár tablet ibuprofenů a mobil, na hlavu si jsem si natáh čelovku s čerstvými monočlánky, a vyrazil se koncentrovat před budovu. Tam ale byla zima, tak jsem se šel koncentrovat zase zpátky do budovy, kde už se pár lidí koncentrovalo.
Těsně pře druhou jsme se soustředili kolem startovní čáry jako roj světlušek. Velmi těsně před druhou jsem si uvědomil, že jsem si neaktivoval Garminy, takže mi nestačí zaměřit GPS. Ve dvě jsme vystartovali. Obvyklá hra: všichni za Danem Orálkem, který si běžel nikým nerušen za vítězstvím ve stokilometrovém závodě. Dobře mu tak. Úvodních dvacet kilometrů mělo být tedy po tmě po silnici, vyrazili jsme směrem… No, já to tam neznám. Na stránkách závodu je mapa. Běžel jsem ve druhé skupince, nechtěl jsem sólovat, abych se neztratil, protože k tomu mám předpoklady. Bylo pěkné sledovat, jak se tu a tam na horizontu objevila poskakující světélka, která se přibližovala, až se změnila v závodníky, kteří sešli z cesty a vraceli se k hlavnímu proudu podobni jednotce judeiské fronty snažící se napadnout jeho nekrytý bok. Teda alespoň do doby, kdy jsem se do takové skupinky zařadil sám. První občerstvovačku jsme zastihli za rozbřesku. Byla na dvacátém prvním kilometru. Trochu podezřelé bylo, že mé Garminy ukazovaly o deset kilometrů více. A rozdíl se postupně zvětšoval, až jsem nakonec později ten přiblblý Ultra Track režim vypnul. Způsobil mi, že mi Endomondo automaticky ten workout vyřadilo ze statistik, protože byl evidentně zmetkovitý. Klikatý jak kresba na zádech zmije, co se dala na punk, udělalo mi to tam osobáky na pětku, desítku, půlku a maraton, nejvyšší rychlost by mi zajistila pokutu i na dálnici.

Z první občerstvovačky jsme vyrazili polňačkou mezi dva kopce, šlo o první trochu terénní úsek, kousek dál pak o trochu terénnější úsek. No a pak zase asfalt, dolu, nahoru, dolu nahoru až k druhé občerstvovačce na 38. kilometru, kde jsem opět dolil tekutiny a odložil čelovku. Následoval poměrně náročný úsek s terénními seběhy a výběhy a přeběhem hnusné polní pěšiny do obce Jedovice, kde byla občerstvovačka s otočkou stokilometrového závodu. Pak běh kolem rybníka a nekonečná lesní cesta k občerstvovačce na 65. kilometru v Račicích. V tomhle úseku už mě pomalu začala opouštět morálka. Začal jsem místy chodit. Docvakl mě jeden závodník, chvíli jsem se ho držel, ale pak jsem ho nechal běžet. Úsek z Račic k otočce v Nemojanech považuji navzdory názvu závodu za akt destilovaného sadismu ze strany pořadatelů. Prudký výběh k zámečku v Račicích bych dokázal odpustit, ten lestní úsek pak asi taky. Ale ten skoro pětikilometrový seběh po nekonečné, rovné lesní asfaltce, ten do smrti ne. Pár kilometrů před otočkou jsem začal potkávat soupeře. Čtyři přede mnou, jeden mi dýchal na záda. Na té lesní asfaltce se běžel nějaký místní závod, občas jsem tam někoho předběhl. Na zahrádce rodinného domku v Nemojanech byla pátá občerstvovačka a otočka. Tak jsem se tam občerstvil a otočil. Když jsem ji opouštěl, Sláva Ružek právě dorazil. A to mi dělal od té doby skoro pořád. Pětikilometrové lesní stoupání jsem víc vyšel než vyběh. Vlastně asi tady jsem začal vůbec všechny výběhy a seběhy chodit. V Račicích jsem se opět potkal se Slávou a pak s tím chlapcem, co mi dýchal na záda už před otočkou. Se slovy, že on už nezávodí, že když to jde, tak běží, a jinak že jde, mi zmizel v nedohlednu. Kousek za Račicemi jsem ke svému úžasu potkal v protisměru jdoucí závodnici, která tedy měla v tu chvíli před sebou ještě sto kilometrů. Později jsem se dozvěděl, že to je již druhý ročník, do kterého nastoupila s tím, že těch sto šedesát kilometrů zvládne chůzí v předepsaném třicetihodinovém limitu. Zvláštní osoba.
Na další občerstvovačku padesát kilometrů před cílem jsem doběhl, ale v tempu přes šest minut na kilometr a s vědomím, že mi na nohou vznikají problémy. První puchýř jsem vlastně ucítil už někde kolem sedmdesátého kilometru, ale tady už mi začínalo bý jasné, že hlavně na levé noze to asi za chvíli bude stát za prd. Ale byla to první občerstvovačka, kde mě nedoběh Sláva, a tak jsem si začal myslet, že jsem ho setřás. No, nesetřás, dostal mě po dlouhé chodivé pasáži pět kilometrů před předposlední občersvovačkou. Hlásil mi, že už může běhat jen po rovině, protože mu otéká kotník. Nebyl jsem na tom líp, protože kromě půchýřů jsem cítil bolest v malíkové hraně pravého chodidla a kvadricepsy jsem měl rozšlehané jak tatarák z těch seběhů, jakkoli jsem to šetřil, jak to šlo. V duchu jsem tedy se Slávou uzavřel alianci, zejména proto, že bylo jasné, že dokončovat budeme za tmy a ve dvou snadněji najdem cestu. V tomto ohledu jsem už nemohl spoléhat na vlastní technologické zajištění, protože můj telefon byl vybitý a hodinky to čekalo každou chvíli. Sláva své hodinky po cestě dobíjel, takže na jeho technologické zajištění jsem se naopak spolehnout mohl.
Od předposlední občerstvovačky jsme sem tam popoběhli, ale víc jsme už chodili. Sláva se staral o zábavu, v podstatě až do cíle mlel a mlel, za což mu budu do smrti vděčný. Dohodli jsme se, že to dokončime, i kdybychom měli dolézt po čtyřech. Na poslední občerstvovačku jsme dorazili kolem deváté večer, krátce před tím nás ošklivě seřval nerudný místní jezevčík. Naštěstí jen vyhrožoval a nic z nás nesežral.
Poslední úsek, 21 kilometrů, jsme už jen šli. Naše kroky byly vratké, naše myšlenky také. Naše odhodlání ale ne. Bolely mě nohy jako ještě nikdy před tím. Jít po puchýřích neskutečně bolelo. Bolela mě příčná klenba pravé nohy, malíková hrana, horní část kotníku, úpon toho svalu co se stará o jeho flexi, určitě se to nějak jmenuje. V obou kolenou jsem měl pocit, jako bych tam měl  ze stran zabodnuté hřebíky. V levém větší. Usínal jsem za chůze. Ke konci už ani Sláva moc nemluvil. Poslední kilometry před Lomnicí byly nekonečné. Ta poslední odbočka na Rašov tu musí být každou chvíli, přesvědčovali jsme se asi hodinu. Kdyby vedle nás zastavilo auto, že nás sveze… Ne, ani omylem bychom nenastoupili. Dopajdali jsme k ceduli Lomnice na začátku té svinsky dlouhé obce. Celou jsme ji překulhali až k té škole, odkud jsme pře třiadvaceti hodinama a dvaceti minutama vyrazili. Před překročením cílové čáry jsem Slávu pustil před sebe. Je starší.
Výtahem jsem dojel do druhého patra, z posledních sil jsem došel do své třídy. Byla prázdná, všichni odjeli. Super, nebudu se mejt, což bych jinak musel, protože bych ostatní asi zabil smradem. Sundal jsem si boty a batoh. Zřítil jsem se na matraci. Telefon jsem připojil na nabíječku a rozeslal esemesky, že je možné se mnou počítat, protože jsem asi přežil. Po asitak půlhodinovém svíjení a zimotřase jsem s jedním ibuprofenem konečně usnul.
Jo, absolvoval jsem 100 mil TMMTR. Ale neuběh. Příští rok sem musím znovu.

Diplom TMMTR 2016
Diplom TMMTR 2016

Odkazy:

Další ročník TMMTR je v cíli

komentářů 7

  1. Cau Honzo, gratuluju! Jen mi pri cteni celou dobu vrtalo hlavou, jak muzes 21.7. psat o zavode, ktery na tebe „maval z kalendare 16. srpna 2016“ 😉 At ti to dal beha, klobouk dolu! Adam

  2. Honzo, velká gratulace. Dokončit stomílák hned na poprvé, je skvělý výkon. A chození nevadí – v příručce píšou, že chodit na ultra je OK 😉

  3. Ahoj,

    gratulace k letošnímu umístění 🙂 !

    Doufám, že sem hodíš report 😉

    Ať Ti to i dál běhá

    Martin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *