Železářství

Celé dětsví, mládí a ranou dospělost disponoval jsem poměrně bohatou zásobou rozličného spojovacího materiálu, pečlivě roztříděného podlě těžko identifikovatelného klíče do několika objemných sklenic. No dobrá, měl jsem v tom binec, ale většinou jsem našel, co jsem potřeboval. Před několika lety jsem se stal vlastní vinou obětí několika navzájem souvisejících a do sebe zapadajících změn, jež mimo jiné vyústily i v to, že jsem o uvedenou zásobu přišel. A stalo se to, čemu bych těžko někdy věřil, celkem dlouho se dalo přežít bez ní.

Přesněji řečeno do minulého týdne, kdy jsme během víkendové cyklistiky ztratili poblíž Kuksu šroubek od blatníku. Jsa dobrým Čechem poradil jsem si na místě za pomoci několika gumiček. Po cestě domů uvědomil jsem si tu strašnou pravdu, že nemám zbloudilou součástku čím nahradit.

Na dnešek jsem naplánoval návštěvu železářství v Hořické ulici. Mým plánem bylo obnovit alespoň základní sestavu šroubků a matiček pro vykrytí chvil aktuální nouze, jako byla ta před chvílí naznačená, takže pár kousků o dvou velikostech, k tomu podložky a matky. Zavrhl jsem hobby markety, které právě v tomto sortimentu mají snahu sedřít kutily z kůže. Ne, že bych ty prachy neměl, ale prostě jim je nehodlám dát.

Teď bych rád vysvětlil, proč s tím dělám takový tyátr. Odjakživa vím, že přistoupit k pultu v železářství vyžaduje odvahu. Nebýt připraven znamená být potupen, ztrapněn a znemožněn. Jednu dobu jsem přípravu na ten výkon prováděl právě v hobby marketech, kde jsem piloval terminologii a výslovnost, učil se zpaměti velikosti v trubek v coulech nebo typy hlaviček vrutů. Přesto jsem poté v boji o čest málokdy zabodoval.
„Potřeboval bych redukci půl coulu na pět čtvrtin coulu.“
„Ano?“
„S vnějším závitem…“
„Takže ne redukci. Vsuvku.“
Sakra.

Prostě to není jednoduché, přesvědčit toho chlapa, že nejsem naprostej mamlas. To všechno jsem si uvědomoval, když jsem se blížil k pultu v hromadách blejskavých kovů a závitů, za nímž číhal ten dravej examinátor.
„Co to bude?“ No, to není tak zlý.
„Nějaký šrouby bych si vzal.“
„Šrouby nebo vruty?“ Hezkej pokus.
„Šrouby.“
„Velikost?“ nenechal se zlý železář vyhodit z tempa.
„Čtyřky a šestky.“
„Hlavička?“ přitvrdil.
„Šestihran.“
„NE!“ Tak. A jsem v loji.
„Jako že neexistuje?“ opatrně zkouším led pod nohama.
„Jako že nemám.“ Uf. Ale už jsem v defenzívě. Je to holt fachman.
„Nojo. Tak…“
„Půlkulatou, křížovou?“ Když se myš nehejbe, kočka povolí.
„Třeba.“
„Kolik?“ Pak už to pokračuje v rychlém sledu. Nenechá mě vychladnout. Dál? Velikost? Kolik? Dál?

Netrvalo to ani pět minut, tep mám pouze v anaerobní zóně, takže asi přežiju, a stojím s umně smotaným papírovým kornoutem popsaným číslicemi. Sedmnáct korun.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..