Už to ve mně nějaký čas zrálo. Facebook jsem nepoužíval nikdy. Google+ před lety. Twitter posledních pár roků celkem intenzivně. A screen time přehled na iPhone, který zavedli nedávno, mi ukázal, jak hodně intenzivně.
Přemýšlel jsem, co mi ta síť dává. Informace, kontext, kontakt. Pro to první a druhé jsem sledoval pár novinářů, politiků a influencerů. Šídla, Pehe, Rožánka, Taberyho, Jelínka, Fendrycha, Lipolda, Kmentu, Kundru. Kalouska, Pekarovou. Posledního Skauta. Pro to třetí několik kamarádů. Na všechny mám i jiný kontakt.
K těm informacím a kontextu. Rychlost, aktuálnost a bezprostřednost byla vykoupena zkratkovitostí, duplicitami a občasnou nepřesností. Protože mi to nedalo, občas jsem se svezl po vlákně, leckdy jsem se na celé minuty ponořil do stoky a jen konsternovaně zíral, jak můžou být to lidé pitomí.
A tím jsem se ocitl u toho. Pracuji s myšlenkou, která ani není moje, že ta lehkost, s jakou je možné účinně umístit do veřejného prostoru libovolný blábol, je jednou z hlavních příčin obecné tuposti viditelné na každém kroku. Bez námahy, bez omezení, z pohodlí domova, anonymně, bez zodpovědnosti za následky. Kdyby stál každý Tweet pětikorunu, bylo by líp.
Tak jsem si teda dneska řekl, že to stačí, a bouchnul za sebou na Twitteru dveřmi.
