Plzeňská stovka

Má celkem úspěšná běžecká sezóna se dočkala svého vyvrcholení. Po několikeré změně názoru běžet nebo neběžet jsem se rozhodl běžet. Sto kilometrů byla lákavá výzva. První oficiální ultramaraton. Nebál jsem se, že bych to snad nezvlád psychicky nebo kondičně. Z dosavadních ultraběhů na Kuks a zpátky, bratru nějakých šedesát tři kilometrů, jsem věděl, že to, co by mě mohlo zastavit, by byly problémy s koleny, kyčlemi, nějaké poškození svalu, zejména lýtka, a vůbec nejpravděpodobněji zemdlívající klenba nohy. Což se mi právě okolo padesátého kilometru dosud stávalo. Ale tohle léto jsem na tom zamakal. Koupil jsem si minimalistické pětiprsťáky, chodil venku bos, tlačil palcema do země a dělal různé další skopičiny pro posílení chodidla a kotníku.
Čtrnáct dní před akcí jsem si dal generálku. Hradecký maraton. Rozhodně jsem ho však nebral jako trénink, šel jsem do něj čelem a doběhl třináctý v čase 3:06 čilý, nepoškozený a plný elánu to v té Plzni zvládnout. Čtrnáct dní jsem tedy věnoval závěrečné přípravě. První týden série dvou dvaceti a jednoho třicetikilometrového pomalého běhu v tempu 5:00 – 5:30. Poslední týden pak krátké pomalé výběhy kolem deseti kilometrů, aby se svaly pěkně zacukrovaly a v hlavě se udělal hlad proběhnout si něco delšího.
Do Plzně jsme s Kačenkou, Aničkou a Sydem dorazili v pátek večer, tedy den před závodem, a ubytovali se v hotelu Green Gondola, pár desítek metrů od Štruncových sadů, místa konání závodu. K večeři jsem si dal RAW cuketové špagety s rajčatovou omáčkou (jo, umím je stejně dobře), docpal se ovocem a šel spát. Spaní bylo bez problémů, nervozitu už umím zahnat dávno. Vstával jsem v šest, šoupnul do sebe trochu ovoce a šel ven se Sydem. Obešli jsme blok a vrátili se do hotelu. Start byl naplánovaný na 8:30, prezentace pak na 7:00 – 8:00. Měl jsem v plánu jít se odprezentovat hned na sedmou a pak jít dokoupit nějaké banány a Magnézii. Do toho mi však hodil vidle pan Šroubek, který vyloupnuv se na místě prezentace deset minut po sedmé prohodil, že ji tímto posouvá na půl osmou. Takže jsem se šel do hotelu převléct a trochu toho nebohého muže po cestě proklínal. Ve tři čtvrtě už jsem stepoval na parkovišti v místě občerstvovačky a cíle závodu spolu s ostatními. Měl jsem s sebou tašku s náhradním oblečením, deseti RAW tyčinkami Lifefood a Bombus Raw Energy. Tu jsem si pohodil na lavičku na občerstvovačce, vyfasoval číslo 499, žluté tričko a čip. Před půl osmou jsme se vydali na start, který byl ve třetině kilometr a půl dlouhého okruhu. Devatenáct statečných chlapců a čtyři ještě statečnější dívky. Cestou mi přišlo poněkud trapné, co tam dělám, protože všichni ostatní se celkem dobře znali. Dělali srandičky a odskakovali močit po dvojicích. Děvčata teda ne.
Vyběhli jsme tak asi pět minut po půle. Jeden šílenec, pozdější vítěz, vypálil způsobem nezdravým, ostatní vcelku rozumně. Pohledem jsem shledal, že jsem vystartoval okolo sedmé pozice a jal se ladit tempo. Předně jsem si byl vědom toho, že nemám ani trochu představu, jak rychle bych měl běžet. Maratonské tempo byla samozřejmě blbost. Šedesátky jsem měl za sebou v tempu něco přes 5:30, ale poslední jsem běžel před rokem, o sedm kilo těžší. Váhal jsem mezi tutovkou 5:30 a trochu příjemnějšími pěti minutami na kilometr. Ta půlminuta byla rozhodováním mezi o padesát minut delší dřinou a teoreticky vyšším rizikem zranění. Mám podezření, že natržený lýtkový sval na 35. kilometru výletu na Kuks jsem si na začátku srpna vykoledoval tempem kolem 4:45, kterým jsem do té doby nic tak dlouhého neběžel. To byla celkem nová zkušenost, která ovlivňovala mé rozhodování stran tempa. Ještě večer před závodem jsem byl smířen s 5:30. Po startovním výstřelu jsem však naladil pro první kilometr tempo pět a čtvrt a následně ho pak ještě zkorigoval na kulatých pět minut na kilometr. Občas mi to ujelo i do vyšší rychlosti, ale to jsem raději mírnil a nepřipouštěl. Trochu dříve, než jsem to čekal, mě nějaký blonďák předběh. Byl to ten Nor, Gjemund Sorstad, co vypálil hned po startu jak šílený. Běžel podle mého odhadu tak čtyři a něco, pohyboval se plavnými skoky šelmy jak Bob Saint-Clare. A zanedouho znova. Pak teprve mi dal celé kolo podle očekávání Ondra Velička (a později další, nakonec celkem asi čtyři) a za ním Zbyněk Vondrák.
Hned druhé nebo třetí kolo jsem zaregistroval Kačenku s kočárkem uvnitř okruhu. Další kolo znova, pak už na dlouho ne. Ale bylo příjemné, že tam se mnou byla. Chvíli jsem si tak říkal, co tam celý den bude dělat.
Běželo se mi suprově. Na pěti kilometrech jsem si říkal „a máme dvacetinu“ a přišlo mi to hrozně vtipný. Deset, dvacet uteklo jako nic. Zajel jsem do boxů odhodit vrstvu. Měl jsem rozplánovanou RAW tyčinku a hrstičku chia semínek každých deset kilometrů, každý okruh hlt ionťáku, každý druhý kousek banánu s tím, že z toho nebudeme dělat dogma. Ale chtěl jsem za každou cenu zabránit dehydrataci a pocitu prázdného žaludku. Soupeři, kteří vyběhli ve stejném nebo o něco vyšším tempu, postupně mizeli za mnou.
K mému překvapení mě nikdo další nepředbíhal. Maraton jsem měl lehce přes 3:30, to šlo. Tady jsem ani nečekal, že bych mohl mít nějaké problémy. A neměl. Na maratonském mezičase bylo velmi sympatické, že mi nezbývalo víc, než bych kdy uběh. Necelých padesát osm kilometrů, na tom není nic, co by mě umělo dostat. Polovinu jsem soukromě oslavil další RAW tyčinkou a koukal, kdy to bude maraton do cíle. A už to bylo tady. Začali se objevovat první chodci. Někteří vůbec nevypadali dobře.
Před padesátým kilometrem jsem se kousek za občerstvovačkou potkal s ex-ženou Boženou a jejím malým synem. Hbitě jsme doladili kontaktní komunikaci s Kačenkou, která se za půl hodinky připojila k večírku. Tři, čtyři kolečka mě podporovaly z chodníku, pak se odebraly do hostince na oběd. Nemoh jsem jim to vyčítat.
Spousta soupeřů, které jsem tu a tam předbíhal, mě začala registrovat a povzbuzovat. To mi dělalo moc dobře. Ona mi vlastně ta trať docela seděla. Původně jsem se děsil šedesáti šesti kilometr a půl dlouhých okruhů, ale postupně jsem si začal uvědomovat výhody. Pořád to bylo: „Tedˇ tahle rovinka, zatáčka, zatáčka, delší rovinka, kde někoho předběhnu, otočka, rovinka, zatáčka, parkoviště s občerstvovačkou, rovinka …“ Prostě pořád to bylo kousek. Jo, člověk si zrovna nesměl připouštět těch padesát koleček před sebou, ale jinak to šlo. Uvědomoval jsem si ten rozdíl třeba proti salzburské Mozartově stovce, o které jsem četl. Na padesátém kilometru si říct: „Tak. A teď ještě kolo.“ Blivajs. Do toho přemýšlení mě napadlo, že mě ti tři šílenci nepředbíhají tak často. Že by vadli? Tak ne, Nor je pořád čerstý. Na druhou stranu mě nepředbíhal nikdo jiný. Nepřipadalo mi pravděpodobné, že by někdo celou dobu běžel v tempu tak podobném mému, že bych se s ním dosud nepotkal. A nikdo kromě těch tří mě nepředbíhal. To ale musím běžet čtvrtý. Ale, ale, ale, ale.
Brzo jsem překročil hranici. Šedesát tři, čtyři. O čem si to povídali ti dva zkušení borci, co jsem předbíhal ráno? Že se ukáže na sedmdesátém. Hm. Neukázalo se. Ale pak jsem se zčista jasna potkal s Ondrou Veličkou. Ani nevím, kdo koho doběh. Běžel mým tempem. Stěžoval si, že mu to dneska nesedí. Ptal jsem se ho, jestli to nemůže být tím, že je z toho Řecka ještě pořád zvyklý na vyšší teploty. Odvětil, že ne. A chytil se za mě. Pobavila mě vzpomínka na jeho popis loňského MČR v Plzni, ve kterém líčí, jak hrdě a srdnatě táhnul s krizí bojujícího Dana Orálka. Běželi jsme za sebou čtyři kola, pak se mi ztratil.
Okolo osmdesátého kilometru jsem začal cítit píchání v koleni. Odhadl jsem to na dílo tvrdého povrchu. Zkusil jsem opustit lemplovskou techniku, trochu jsem si posunul těžiště dopředu a bez ohledu na celkem nízké tempo a frekvenci přešel opatrně na špičky. Říkal jsem si, že dvacet kilometrů by lýtka zvládnout měla, ale raději jsem pro jistotu zvýšil spotřebu ionťáku, abych se vyhnul křečím.
Konečně mi zbýval jednociferný počet kol. A pořád jsem mohl. Kačenka s Aničkou obsadily lavičku v poslední delší rovince. Pokřikovaly na mě a mávaly povzbuzující posunky. Kolem cíle se znovu oběvila Boženka, tentokrát i s tátou Jardou. Měl jsem asi nejpočetnější povzbuzovací těleso ze všech. Bolest v koleni dávno přešla. Teď už mě nic nezastaví. Vší silou jsem se snažil vyvarovat chybného počítání, pocitu, že mi zbývá o kolo míň, než je tomu ve skutečnosti. Takové to, jak si člověk na sedmém kilometru desítky říká, že mu zbývají tři, i když to dost dlouho není pravda. Nějaký problém s indexováním od nuly, bych to tipoval, ale mentálně už jsem takové teoretizování nedával. Tak jsem si alespoň dával pozor. Dvě kola. Proběhl jsem občerstvovačkou. Hned jsem si ten risk vyčítal. Bál jsem se, aby se mi to nevymstilo takový kousek před cílem. Ještě jedno. Ionťák. Boženka na mě houkla hlasem postrádajícím jakékoli emoce: „Ještě kolo. Tak koukej makat.“ „Tobě se to řekne,“ stačil jsem zahuhlat a sypal odmazat zbývající kilometr a půl. Před parkovištěm jsem se rozhod v zájmu kvalitní reprezentace vlastní osoby poněkud zrychlit a porovnat techniku. Prostě jsem chtěl cílem proběhnout, jako že jsem právě oběh chalupu a teď se chystám dát si nějaké intervaly. Subjektivně jsem tedy naladil tak na okolo pěti na kilometr a vyloupl se v cílové rovince. Těšil jsem se, co uvidím na obrazovce, která ukazovala počet zbývajících kol. Nulu? Ještě dva metry. „Cíl,“ bylo tam napsáno. Jo. Tak jsem uběh stovku. A líbilo se mi to. A byl jsem fakt čtvrtý. A v kategorii druhý. A byla mi zima a tuhly mi kyčle.
Výsledky
Endomondo
Garmin

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..